STÁHNOUT
čb verze pro tisk
(22. února byla nahrána opravená verze.)
Omluva Jakubovi Řehákovi
V článku Osud ironie Jonáše Hájka (14), ve kterém se zabývám jeho sbírkou básní Vlastivěda jsem napsal, že Řehák "Údajnou problematičnost této sbírky přijal jako fakt, který již netřeba dále rozebírat...". Toto není pravda, Řehák se krátce vyjádřil i k tomu, proč je podle něj sbírka problematická. Za nepřesnost se mu tímto omlouvám.
Příspěvky
Z postmoderního pohledu angažovanost v poezii, tak jak ji známe, není možná. Jistě je možné se přychytávat významu slova ve spojení „angažmá v divadle“, ale vzhledem k tomu, že poezii nikdo mimo individuální výjimky nefinancuje, není dnes možné být v něčích službách. Navíc byla poezie vyřazena z popkulturního mainstreamu, tudíž není ani masový adresát, k němuž by si někdo básníka objednával. Jediným angažmá básníka tak může být příštipkaření v roli textaře, písničkáře, libretisty nebo reklamního copywritera (výrobce hesel a sloganů pro kampaně). Za skutečným angažováním básníka tedy musí stát osobní ideová vyhraněnost, která však podle mne odporuje pochopení významu postmodernismu. Leda by se ideová vyhraněnost básníka z nějakých, třeba pohodlnostních důvodů, vracela do strarých dobrých neomarxistických kolejí někdejšího třídního boje?
OdpovědětVymazatKupodivu posledním novým, vážně míněným, „ismem“ se zaskvěla katolická (ekumenická) teologie, která na základě odmítání postmodernismu rozvíjí postliberální – postkritickou teologii, která se de fakto vrací k teologii fundamentální, opět opřenou především o sofistikovanou podporu někdejší „pravdivé doslovnosti“ Písma svatého. Reakcí na tyto zpátečnické snahy je nejnovější teologie metafory, která ovšem opět upadá do liberálního postmoderního proudu myšlení. Není na tom nic divného, že tento vývoj bouřlivě probíhá právě v teologii, kde se nejtvrdším způsobem odráží duchovní souboj globálního panství nad světem oproti individuální autentické harmonii plnosti lidství. Zatímco globální panství nad světem má paradoxně nádech kolektivismu a blíží se technikami leckdy i k totalitnímu zastrašování, koncept plnosti lidství se atomizuje nespoluprací, zdánlivou neangažovaností, neboť jeho postupy jsou fragmentární a metodicky často mlhavé. Není divu. Vždyť postmoderní koncept je vystavěn na opatrných až kompromisních cílech mírového charakteru. Nesnaží se smířit protiklady vymýcením jednoho „nepravdivého“, ale uvažuje o slučitelnosti, připouštění, kompatibilitě, koexistenci. V politickém vyjádření je základní jednotkou občan a cílem vyvažovaná (homeostazovaná) společnost.
Abych nezapomněl na systematické prohledání prostoru, musím se zmínit o zvláštní platformě příležitostné (praktické) poezie, jíž jsou všechny podoby pastorace ve všech světových náboženstvích (tzv. praktická teologie) a vedle nich rozsáhlé pole esoterických nauk od obecního bláznovství v hospodách po hnutí New Age. V těchto projevech je častá angažovanost ve prospěch klienta, jenž zaplatí v hospodě útratu a na terapeutickém lůžku tučný bakšiš. Nicméně tato neuchopitelná oblast poezie není sjednotitelná v programový proud, kde by ostatně bylo možné otevřeně až cynicky mluvit o sjednocení k manipulaci, jež se touto cestou nevyhlášeně odehrává; ovšem mimo ovlivnění literární kritikou.
OdpovědětVymazatDo jisté míry platí, že angažovaná poezie nepřetrvává existenci politicky platného kontextu. Kdyby například básník napsal dnes veršovaný pamflet proti reformě českého školství, dá se očekávat, že do pár měsíců, až nastane rozhodnutí v nějaké parlamentní shodě, přestane být objednávka aktuální a pozornost k tématu zastíní nová témata. Naopak téma vnitřního světa člověka a jeho možné vcítění či srovnání s jiným je téma věčné. Věčné je ovšem náročnější vzhledem k formám sdělování. Často se utápí v nesrozumitelnosti kontextu, jelikož předkládaná zkušenost promluvy často k adresátům ještě nedolehla. Jindy je nesrozumitelnost způsobena básnickou šifrou, kdy autor nechce nebo nemůže věci vyslovit přímo k mnohdy ještě žijícím osobám. Vidím-li chybu na své matce a potřebuji-li se k té chybě vyslovit, nechci současně matku ranit. V situaci angažovaného básníka jdou ovšem ohledy stranou a je možné se pustit do cynického básnění na intimní téma prostřednictvím bulvárních technik fantaskního přehánění. Zde se stávají dojmy a manipulace tím hlavním prostředkem sebevyjádření, vyklízí se pole estetické důstojnosti básníka, platnost slova je zde konkrétní, definitivní, soudící místo aby byla soudná.
Je to s podivem, svět nezná žádné soudící básníky, alespoň já žádného neznám. Nebo se mýlím a jsou básníci i mezi soudci? To by mne ranilo. Pak by angažovanost v poezii i přes, podle mne základní její podmínku – vnější vynucenost, bežně byla možná. Pak bych to, přes veškerou neochotu, musel připustit.
Zdraví Zdeněk Horner
Díky za obsáhlou reakci. To je zajímavá pozice, že angažovanost není možná (v poezii), že angažovanost je vynucená z vnějšku. Nevím ale jak to chápat, protože nevidím definici angažovanosti.
OdpovědětVymazatAngžovanost je možné chápat široce jako rozhodnutí jednat v nějaké věci a zdá se, že takhle ji chápeš i ty - jako soud, ke kterému básník nikdy nepřikročí. Důvode nesouzení, tedy neangažovanosti je etická otázka, demonstrovaná na potřebě vyrovnat se s traumaty v rodině, aniž bych souzením rodinu trápil. To ale vzbuzuje otázku, zda se tu neprosazuje skrytý soud, který je taky soudem. Nejedná se v tomto případě o pokrytectví, ale o soucit. I tak se tu ale bavíme o soudu a tedy v podstatě o angažovanosti. Tady bych se teď zastavil. Stojí před námi otázka po imperativu vzdání se soudu ze soucitu a tomuto pojetí myslím poměrně významně konkuruje vzdání se soudu z důvodu pokory, vědomí vlastního nevědění. V druhém případě se myslím jedná o opravdovější vzdání se soudu, soud totiž není pouze skryt, ale je nedokončen. Druhý případ navíc myslím obsahuje i ten první a zbavuje ze soucitu skrytý soud definitivnosti. Skrývat přeci není třeba jen soud, ale také myšlenky, pochyby, to vše může zraňovat. Soud je dokonce zcela neškodný bez těchto pochyb, jedině ty jsou zraňující. Soud je jen technikálií. Jediné napětí, které z něj vychází, je z jeho případné nepřesnosti, tedy z něčeho mimo soud. V tom s tebou souhlasím. To je ovšem široká definice angažovanosti.
Vágně pojímaná angažovanost, a myslím, že vágně ji chápe mnoho autorů a podle toho pak i tvoří, ovšem nezahrnuje čistý soud. Je tu vždy nějaké drama, nějaký boj proti blížícímu se soudu. Ve své úvaze jsem psal že pokud takovýto exkurz vede k návratu do výchozího bodu, tedy pokud je soud absolutní, žádný exkurz jakoby se nekonal, jakoby se nekonala ani poezie. Nepřímo z toho ale také vyplývá, že pokud se třeba jen trochu dovedl autor definitivnosti soudu vzdát, mohl napsat poezii a to poezii angažovanou. je to ovšem problém definice. Pokud za angažované označíme jen absolutním soudem ovládané texty, pak skutečně není angažovanost v poezii možná. Praktická angažovanost lážo plážo je tak touto definicí označena za neangažovanost a tím se jí vyhýbá. Problém současné diskuse o angažovanosti myslím spočívá v uchopení této vágní angažovanosti, které začíná někde u nevinné zmínky uprostřed lyrického eposu a končí o ne zcela jednoznačné agitace. Nalézt hranici angažovanosti je potom velice těžké.
Myslím, že určujícím je celek básně, její převládající poetický prvek. Dovedu si představit báseň, ve které i jednoznačně angažovaná pasáž hraje docela podružnou roli a působí ne ničivěji než koření.