Ještě
před tím, než se pustíme do klasických litanií, kterak
informační doba zabíjí literaturu, měli bychom uznat, že téměř
nulová latence mezi sepsáním, distribucí a vyhodnocením díla má
pro samotné autory minimálně jeden příjemný důsledek: abyste
se stali kultem, nemusíte nezbytně umřít. Žijící důkaz se
jmenuje Cormac McCarthy.
Nicméně
je nutné dodat – přes všechny Cesty, které svým čtenářům
dokáží ve správný čas lichotit správným tématem, prostředím
i jakože šokantním podáním – i u McCarthyho zůstává poměrně
značná část jeho díla širší veřejností „neobjevena“.
Jedná se především o ranější, čtenářsky méně přístupné
romány, a to nejen kritikou nejoceňovanější Krvavý poledník,
ale i poněkud méně nápadnou Vnější tmu. Ačkoliv byla tato
díla sepsána v době, kdy světem lomcoval Nový román a obcházela
oživlá mrtvola psychologického románu, lze z v obou silnou
inspiraci dožívajícím jižanským románem. Jak tento mrtvý žánr
obstojí v dnešní době? A je – z hlediska čtenáře –
pohrdnutí moderností něčím víc než obyčejným hipsterismem?
Vnější
tma se zprvu tváří jako komorní příběh mladé sourozenecké
dvojice: Cully Holmea a jeho sestry Rinthy Holmeové. Ta jednoho
temného, deštivého večera po nesčetných komplikacích porodí
dítě. Culla však, zatímco Rintha spí, dítě odnese do lesa a
sestře namluví, že zatímco vyčerpaná odpočívala, dítě
umřelo. Rinthy nicméně vycítí, že bratr lže, a vydá se dítě
hledat. Culla následně putuje v sestřiných stopách. Současně s
nimi se krajem pohybuje pekelná trojice psanců, která – obdobně
jako Anton Chigurh ze Země, která není pro starý – terorizuje
okolí iracionálním, bezdůvodným, zcela nepochopitelným násilím.
Jak v této zkoušce obstojí Rhintina mateřská láska?
Motiv
cesty, který ostatně prostupuje celým McCarthyho dílem, je
vděčným způsobem, jak kolem ústředních postav velmi
jednoduchým způsobem načrtnout hutný obraz fikčního světa.
Rintha i Culla projdou nespočtem cizích domovů a potkají mnoho
prazvláštních, pitoreskních postav. McCarthy – na rozdíl od
Faulknera, v jehož Srpnovém světle hrají ztracené dítě a obraz
vraha taktéž zásadní role – mnohem více pracuje s nadsázkou a
záměrně tak překračuje realistické jádro jižanského románu.
Tam, kde se Faulkner snaží dobrat nejednoznačnosti lidských
motivů i činů, McCarthy vykresluje svět jako šílené, nesmyslné
místo, které ze svých obyvatel brzy vysaje veškerou plnost a
barvitost lidského bytí. Krom Rinthy a Cully jsou všechny ostatní
postavy jen karikaturou či do extrému dotaženým archetypem
Jižana. Ať už obchodník, trapper nebo dráteník, všichni vidí
svět stejně: jako ďáblovo neřestné dílo, v němž je třeba
ztrestat každý hřích. Jakkoliv se nám – již osvíceným
čtenářům – taková posedlá touha vymýtit zlo může zdát až
iracionální a svým způsobem i banální, nesmíme zapomínat, že
je to právě ona, která stojí v základu každého mýtického
vyprávění. Mýtus, pro nějž je archetypizace postav zásadní,
ve Vnější tmě nabývá ambivalentní polohy.
Jediné
skutečné tajemno zůstává rozprostřeno kolem ústřední
dvojice. Tam, kde by čtenář očekával pečlivou sondáž do
rodinné minulosti nebo psychologie hlavních postav zůstává
nepropustná bariéra: nikdy se nedozvíme, odkud Rinthy a Culla
pocházejí, jestli odložené dítě nevzešlo z incestu a je-li
jméno negramotného Cully napsáno bez pravopisných chyb. Skoro to
vypadá, jako by se sourozenecká dvojice nepřistěhovala z
vedlejšího okresu, ale rovnou se propadla z úplně jiného románu.
Jakkoliv takový postup může z počátku mást (zejména při
sledování Cully, jehož počáteční motivace hledat sestru není
příliš jasná), má hned dva pozitivní literární důsledky:
nejen, že čtenář vidí šílenost světa tím naléhavěji, čím
ostřeji se odráží od nepropustného zrcadla hlavních hrdinů,
ale navíc si sám autor může uchovat suchý, klidný odstup a
nepropadnout se tak do apokalyptického blouznění potulných
kazatelů, čili – zůstat věcný tam, kde se běžní autoři
svíjí v záchvatu spisovatelské agónie. McCarthymu připisovaná
„chtóničnost“ se podlamuje v jasné přímosti dialogů nebo
úspornosti popisu. Právě klidný způsob, kterým McCarthy
referuje i o těch nejtemnějších zákoutích světa dodává jeho
psaní tolik potřebnou rozpornost a dráždivost.
Jazyk
Vnější tmy tak po celou dobu zůstává čistý, prostý a v
závěru, který sebou přináší nejen slavnou kanibalskou scénu,
ale taktéž nádherný obraz slepce na cestě nesmyslně vedoucí do
bažiny, krystalizuje až k alegorické anekdotě, do níž můžeme
vměstnat tisíc a jednu interpretaci. Myslím ale, že takový
přístup je naprosto zbytečný a zastírá to nejpodstatnější:
že McCarthyho raná tvorba zdaleka přesahuje prostinkou vlezlost
Cesty a současnému čtenáři sděluje i to, že absolutní
modernost není zdaleka zárukou kvality.
autor:
Cormar McCarthy / přeložil:
Michal Svěrák / vydáno: 2011 / nakladatelství:
Argo
Žádné komentáře:
Okomentovat