Claudio Magris - Poslepu

Jedna z kultovních hlášek ze seriálu Červený trpaslík zní, že: „sympaťáci umírají mladí“. Tvrzení je následně podloženo nejen Jimem Morrisonem, ale i argentinským revolucionářem Che Gueveraou. Shodou okolností jsou stáří a revoluce hlavními tématy nejnovějšího románu italského učence a spisovatele Claudio Magrise.

Ačkoliv Claudio Magris nepochybně stojí ve stínu svého slavnějšího krajana Umberta Eca, jeho dílo má minimálně stejný myšlenkový dopad. Esejistický cestopis Dunaj, melancholický průvodce po proudu středoevropské literatury, nejen, že čtenářům vykreslil literatury a krajiny, které – přestože zeměpisně v centru – leží na periferii východu i západu, ale zároveň i v literatuře popularizoval postmoderní filozofický postup, kdy se jádra fenoménu dobíráme nikoliv hlubinným vrtem, ale pečlivým studiem okrajů. A protože Magris svůj modus operandi nezměnil ani při zkoumání tak univerzálního tématu, jakým je revoluce, dočkáme se nikoliv jednoho archetypálního, ale hned několika zdánlivě okrajových revolucionářských příběhů. Jak obstojí jejich centrum? A jsou skutečně okrajové?

Vypravěčem je zhruba 90-letý Salvatore Cippico, který vyťukáváním psyhoterapeutických poznámek na lékařském PC poodhaluje zákoutí vlastního života. Jako by ale Cippicovi nestačilo, že jako zapálený komunista zažil Španělsko, Dachau i titovský lágr, přibírá si občas příběh dánského dobrodruha z období napoleonských válek, samozvaného islandského krále Jorgena Jorgensena, a když ho omrzí i ten, tak argonauta Iásona - až bývá těžké rozlišit,  kdo za koho právě promlouvá. Příběhové fragmenty o sebe narážejí, a vytváří tak mohutnou masu trosek unášených přílivy a odlivy lidských dějin.

Ostatně moře mělo pro Magrise vždy velký význam. Jestli ovšem očekáváte dobrodružství, neznámé ráje a spoře oděné Polynésanky, patrně vás Magris, který už v Dunaji tvrdí, že podobné představy jsou bytostně suchozemské, zklame. Pro Magrise – a vlastně i Cippica – je moře mohutný, ohrožující živel, jejž je nutno zdolávat, bojovat s ním. Místo, kde se i to nejmírnější počasí může změnit v maelstorm a není nic přirozenějšího než ztroskotat. Moře je - stejně jako lidské dějiny - temné, nelze se na něm orientovat jinak, než že vztáhneme oči ke hvězdám. Cippico má svou revoluci, Jorgensen svobodný Island, Iáson rouno. Co ale dělat, když se revoluce rozpadá, rouno pošpiní krví, zrudne jako vlajka a dopadá na záda v rytmu devítiocasé kočky? Co když v hudbě zítřka zaznívá zpěv sirén?

Cippico ze sebe horečnatě chrlí proud slov, protože: „Mluvit, třebas i mezi námi, je možná jediný způsob, který mi zbyl, jak zůstat věrný revoluci,“ ačkoliv si čím dál tím palčivěji uvědomuje, že: „volání se na moři ztrácí, to, co zavoláš, slyšíš jenom ty, ale nemáš jistotu, že to je tvůj hlas, možná ti poryv větru přivál hlas někoho jiného.“ Hutná řeč se spoustou ozvěn, anamnéz, ale i protikladů, Skyll a Charybd, je pro Cippicovo vyprávění klíčovým prostředkem, jak navrátit světu rozbitou jednotu. Řeč zde nebere nejmenší ohled na čas, osobu nebo námořní míle, rozprostírající se mezi jednotlivými příběhy. Ale možná proto, že je to jednota sestavená starým šílencem v italské psychiatrické léčebně, neschází ji živost cizí diagnostickým spiskům pověřených lékařů. Sochy připevňované na přídě lodí pro krásu i z pověrčivosti znovu ožívají jako ženy, které jim stály modelem, a jejich slepé oči se upírají vpřed, kam námořníci ještě nevidí, jen tuší. Vše se slévá, pění a šumí a je snadné se nechat nést po proudu slov.

Jenže stejný rozdíl, jaký je mezi plavbou a unášením, je i mezi zaníceným vyprávěním a pouhou sumarizací. Jako by Magris jen vyhotovoval soupis dějinných ztroskotání, jako by jen sepisoval epitaf odplavených příběhů, které díky jeho knize sice nebudou zapomenuty, ale nebezpečnými vodami současného světa nás také neprovedou. Ne nadarmo v posledním okamžiku své terapie Cippico zmáčkne delete a pošle všechny příběhy do včerejších vod. Zmizení je pomsta nejen dějinám, ale i terapeutům, kteří by chtěli dějiny předělávat. Slepota lidského konaní je totiž věčná. Co má ale dělat čtenář, před nímž ty vymazané příběhy leží?

autor: Claudio Magris / přeložil: Kateřina Vinšová / vydáno: 2012 / nakladatelství: Mladá Fronta