Marek Šindelka - Zůstaňte s námi

Pokud přistoupíme na tvrzení, že moderní informační doba neustále stlačuje časový rozdíl mezi tím, kdy je umělecké dílo provokativně vystaveno a kdy jej kritika sedavě uzná, pak s trochou cynismu můžeme prohlásit, že dnes to již nejsou revoluční manifesty, ale ceny a granty, které stvrzují akt generační obměny. Kdo ovšem sledoval letošní prozaickou Magnesii Literu, musel dospět k názoru, že v komisi zasedli přinejmenším samí Šalamounové. Zatímco si tedy hlavní cenu odnesl stará páka Michal Ajvaz s novelou Lucemburská zahrada, cenu čistě za prózu získal nejmladší ze zúčastněných – Marek Šindelka.


Ač ročník 1984, Šindelka není žádný literární elév.  Debutoval v roce 2005 sbírkou básní Strychnin následovanou o tři roky později prózou Chyba: neobvyklým, postmoderním příběhem o sběrateli exotických květin, který následně převedl i do komiksové podoby. Ale pokud rozdíl mezi první a druhou knihou přinejmenším udivuje, třetí publikace – povídkový soubor Zůstaňte s námi – vypadá téměř jako tvrdý reset. V osmi nesmiřitelně realistických povídkách sledujeme topografii vyprahlých mezilidských vztahů. Šindelkovi hrdinové již nejsou mladí, zvídaví, trochu autističtí dendrologové, ale unavené, rezignované existence napříč věkovými skupinami. „Hroudy masa a šlach“, které nečinně existují.

Šindelka se kdysi v rozhovoru pro Literárni.cz vyslovil, že jej zajímají zlomové situace. Na rozdíl od Jana Balabána však většina jeho povídky nemá dostatečně vyklenutý příběhový oblouk a zdá se, jako by ve výše zmíněném zlomu byly spíše „zaklíněny“. Povídky Jméno, Společenské hry, Jaro a v podstatě i Zrcadlo představují spíše impresi určitého časového výseku než plnohodnotné povídky.

Jmenované texty, jakkoliv se zdají rozdílné, překvapivě – a možná i neúmyslně – spojuje motiv dusného letního nebo jarního počasí, které společně s nespavostí vede k rozpadu spojitého vnímání světa. Zdánlivě se jedná o situaci upomínající kultovní román Witolda Gombrowicze Kosmos, kde otupující výheň letních odpolední předznamenává psychický rozpad hlavního hrdiny. Zatímco u Gombrowizce je počasí přímo epickým činitelem, Šindelka zdaleka není natolik komplikovaný. Pro něj parno a dusno pouze katalyzují básnicky vzrušivé obrazy. Šindelka následně předkládá jejich fragmentální lyrický popis, jenž jen částečně – povídka Zrcadlo, která je nahlížena optikou hrdinovy nespavosti – vypovídá o postavách či příběhu jednotlivých textů. Jistě, na lyrickém popisu není nic špatného, Šindelka však z nějakého neznámého důvodu do těchto hutných popisů více či méně včleňuje pasáže úvah a příběhové fragmenty, které nepříjemně rozrušují poetickou celistvost textů. Čím víc se zde autor snaží zachytit unikající „to“, tím více mu podstata obrazu vyklouzává v omšelých přemítáních nad bariérami „slova“, nedořečených, prázdných dialozích, formálně umné vatě.

Pravým opakem jsou ovšem tři stěžejní texty sbírky – Návrat, Polaroid a Zůstaňte s námi. Zde Šindelka naplno rozvíjí vztahové situace mezi úzkostnými hrdiny, kteří v partnerství zůstávají jen proto, aby na malou chvíli přehlušili chronickou vnitřní samotu. Ta je v silném protipohybu žene k uzavřenému sobectví vyhořelých egomaniaků. Šindelka se najednou – když si dopřeje větší prostor a prozaickou střízlivost – ukazuje jako výborný pozorovatel a zručně a až překvapivě sarkasticky charakterizuje své hrdiny. Andrea je „typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předešlých vztahů“, její přítel „mluvící hlava“ a jejich kamarádi právníci prostě jen „právníci, dobří lidé“. Současně probíhá pečlivý autorský zápis vztahových kolizí.

Jejich závěrečné kataklyzma je často vtipně předznamenáno: Povídka Návrat startuje skvělým obrazem z proležení odumřelé ruky, jenž odkazuje ke ztrátě identity hlavního hrdiny Štěpána. Ten je zapomenut v zamčeném, ušmudlaném hotelu ve městě, kam přišel hledat své polozapomenuté dětství (kus sebe sama). Škoda jen, že se příběh postupně rozpadává do sledu anekdot končících pointou na způsob moebiovy smyčky. Do původně civilního tématu se vtírá nečekaný závan absurdní literatury, která v celku sbírky působí cize a snad až trochu školácky. Motiv předznamenané fatality nejčistěji a nejelegantněji rozvíjí ústřední Zůstaňte s námi. Povídka začínající odpudivým snobským večírkem plným celebrit končí obdobně umaštěným vidláckým plesem, kam se hrdinové utečou v tajné tužbě vymanit se z městských neuróz – ale ve výsledku jen bezmocně opakují stejné konvence jako obvykle.

Toto temné vyznění textů, na jehož pomezí stojí ještě povídka Luk o nelehkém vztahu problémového otce s problémovým synem, znovu vrací do hry přirovnání k Balabánovi. Balabánovy texty však mají to, co Šindelkovi zásadně schází: jsou nejen přesným a pečlivým pozorováním několika hrdinů, ale i naléhavým svědectvím o tom, jak se lidé aktivně (byť někdy se to jeví jako pasivita) vypořádávají s tíhou své existence. Paradoxně jediný náznak životní filozofie přichází od notorického manipulátora v závěrečné povídce: „člověk by měl být soběstačný. Nikoho nepotřebuje, věřte mi,“ což vyzní (a zřejmě je i myšleno) jako epitaf všech zlomených a nedůvěřivých existencí. Zatímco tedy Balabán překládá boje s nejistými výsledky, Šindelka jen poválečné šarvátky. S kým zůstanete?

autor: Marek Šindelka / vydáno: 2011 / nakladatelství: Odeon