O literárních kvalitách Rathova projevu

Z literárního hlediska je projev Davida Ratha ve sněmovně velmi nevyrovnaným dílem.  Když se spisovatel pokouší napsat přesvědčivou řeč obhájce v nějakém románovém přelíčení, je velmi citlivý na to, jaký řečnický dopad mají použité argumenty v řadě za sebou, jak gradují atmosféru v soudní síni. Ze všeho nejvíce se snaží, aby nepodemílal své předchozí argumenty nevěrohodným blábolením. Pokud se jedná o hrdinu, který se hájí sám a je obviněn neprávem, staví svou řeč především na stručnosti, která se ale paradoxně dovede rozprostřít doširoka, protože z principu nemůže zaškobrtnout – obviněný je nevinný. Kdyby Rath mluvil z této pozice, zůstal by u pokusu dojmout přihlížející masy nudou vězení a u sugestivního obvinění policie z komplotu.

Jenomže řeč Davida Ratha připomíná spíše opačný model, kdy obviněný je vinen a snaží se chytit všeho, co jej v dlouhé chvíli ve věznici napadlo. Situace vinného je značně těžší v tom, že dojmu homogenity své výpovědi musí dosáhnout čistě svou vůlí a inteligencí. Je zapotřebí kombinačních schopností šachového velmistra, aby bylo možné dáti dohromady rozsáhlou síť do sebe zapadajících protiargumentů. Toto síť sama o sobě ale nestačí. Mnohem těžší je uměle zvládnout rétorický aspekt obhajoby, je třeba vdechnout této síti život, dosáhnout dojmu přirozené gradace pravdy, která přirozeně cítí, kdy je silná a kdy není třeba dodávat k ní nižší pravdičky.  Velká pravda sebe sama ctí, ví o sobě. Lhář ale velkou a malou lež memůže tak snadno rozeznat, síla lži je zároveň i jejím nebezpečím, její slabostí a tak se v řečníkovi spíše než vlnobití pravdy rozprostírá zlověstné bezvětří. Vlny musí řečník uměle vyfabulovat, vyrobit a zahrát.


Rath začal nadějně, dojal nás nudnou realitou vězení (i když jako hejtman nechodil vězňům hrát maňáskové divadlo) a potom nastínil konspiraci. Ale jakoby nevěděl, kdy přestat, začal navrch přidávat spoustu pseudoargumentů a blábolů, přičemž ale dosahoval zapálení mnohdy ještě většího, než při skutečně znejisťujících argumentech. Proč by člověk, který hájí svou pravdu, znevažoval jasný, i když třeba prakticky nedohledatelný argument ve svůj prospěch tím, že hned po něm začne dělat šaškárny postrádající logiku? To je chování psychopata, který se nedovede vcítit a chce pouze manipulovat, aniž by si uvědomil, že přílišné střídání poloh na něj něco prozrazuje.


Žalobu podal Kubiceho muž; kauzu dostala schválně Bradáčová, i když si zástupci případ vybírat nemohou; na případ byla od začátku nasazena nadstandardní špionážní technika. To jsou možná lživé, ale věcné argumenty. Pohrávat si se žluťoučkými penízky je parafrází Gluma; Není důvod, abych byl ve vazbě, protože kam bych utíkal, když mě každý zná? (co třeba zahraničí?); není důvod, abych byl ve vazbě, protože nemůžu pokračovat v trestné činnosti, když už nejsem hejtman (korupce je právě o tom, že zasahuje i do soukromé sféry); není důvod k vazbě, protože policie vše půl roku monitorovala a svědky nepotřebuje, takže je nemá smysl ovlivňovat (samozřejmě, svědkové jsou potřeba, navíc pokud je Rath nevinný, měly by to být svědkové neviny. Přinejmenším nezavření lidé spolu-administrující rekonstrukci by měli svědčit v jeho prospěch a měl by se těchto lidí dovolávat, ne je bagatelizovat.); policie nemá k dispozici jediný posudek svědčící o předraženosti (a co původní posudek, který byl externím architektem dodatečně změněn, protože zdražení samotná firma odmítla?); Rath začíná hypotézou "A co když je tady takový příslib charakteru 'Paní státní zástupkyně, když uděláte toho Ratha...'" a následně pokračuje, jako kdyby se jednalo o právě dokázaný fakt "Paní státní zástupkyně by měla vědět, že korupcí je třeba i slib kariérního postupu a funkcí." (to není argumentace, ale vědomá mystifikace); policie sledovala korupční kauzu, do které Rath nebyl zapojen a čekala, až se jim ho podaří do této kauzy zapojit (takže už nahlášení této korupční kauzy bylo podezřelé, protože ji nahlásil Kubicův muž a byla předána zlé státní zástupkyni, ale zároveň se kauza v prvních několika měsících Ratha vůbec netýkala? Kde je ten protirathovský záměr, když se ho trestní oznámení netýkalo? Pravda, Kubiceho muž mohl kauzu odhadnout jako příhodnou pro nalákání Ratha do pasti.); Rath říká, že to odneslo sedm dalších lidí (jak se to slučuje s hypotézou, že policie mohla klec na těchto sedm lidí spustit dřív, ale neudělala to kvůli tomu, že v pasti ještě nebyl Rath? Pravý důvod snad měl být, že žádná kauza ve skutečnosti neexistovala, že těch sedm lidí je taky nevinných a ne, že se čeká na Ratha. S nevinnými lidmi snad šlo Ratha načapat kdykoli - i když to je ode mne trochu odvážné tvrzení.) atd...


Odhlédněme od toho, že v Hobitovi žádná takové pasáž není, Glum si nepohrává s ničím pěkným, kulatým, žlutým, co se dá schovat do kapsičky, ale jen říká prstenu „můj Milášek“ a ptá se Bilba "Čo ťo má v kapšičkách?". Takhle se parafráze nedělají a i kdyby, není to argument pro nic. Je ale normální hájit se zároveň ráznými, promyšlenými hypotézami a zároveň směšnými malichernostmi a nelogickými slovními konstrukcemi? Takhle se pravda nehájí, pravda se takovéto obhajobě sama vzpírá. Pro nevinného je vyloženě obtížné kazit své dobré argumenty blábolením. Je-li zahnán do úzkých, zužuje výsek užívaných argumentů na okruh těch nejsilnějších a pokud dodá něco emotivního, je to jen stručné, expresivní podotknutí, které sedí jak prdel na hrnci – až na to, že není dokazatelné. Je-li zahnán do kouta lhář, chová se ovšem opačně. Náhodně opouští lži, kterým s každým opakování přestává důvěřovat a zkouší improvizovat nové, stále hloupější a zoufale doufá v okamžik náhlé inspirace.


Vznikají z toho krom blábolů také paradoxy, jako například když Rath na jednu stranu říká, že byl zadržen podle něj nelogicky přímo při činu (tak se to přeci nedělá...???) proto, že jinak by zjistil že v krabici jsou peníze a mohl by je odnést na policii. Zároveň ovšem naznačuje, že nebyl podplacen, ale že se jednalo o peníze na volební kampaň. A tyto peníze by Rath odnesl na policii, kdyby dostal šanci? Buď to špatně chápu, nebo se Rath sám usvědčil.


Pokud je ovšem David Rath nevinný, přestřihnu si kšandy a uznám ho jako velikého nového autora. Princip zklamávání očekávání, základní motor každé kvalitní literatury, by byl tímto projevem naplněn naprosto geniálně: tak blízké snoubení se nevinnosti s hloupým žvástem není jen tak k vidění.