Borzičem ohořelý Tvar

Adam Borzič je plamenný řečník. V praxi to ale buhožel vypadá tak, že jeho jazyk toho pálí víc, než skutečně pojmenovává. Jeho přístup (Tvar 9/12) k tématu ironie, coby ke škůdci současné poezie a symptomu povrchnosti, je dosti nekonzistentní. "Dnes se mnozí pokoušejí vyhánět čerta ďáblem a využít ironii v ‚zápase o lepší svět‘. Zní to logicky, kdy jindy by se ostatně mělo dařit ironii, satiře a šklebu než v čase dějinných marasmů. Jenže umění nelze naprogramovat a umění není projekt." Borzič zde s ironií zachází jako s apriorním zlem a falší, je mu protipólem vážnosti, které je nám třeba.

To je poměrně běžná rétorická figura hlasatelů různých uměleckých manifestů: říci něco radikálního, aby byl zvýrazněn a definován ideál kýženého směru tvorby, přičemž se ovšem má všeobecně za to, že jde částečně o nadsázku. Když autoři manifestu Dogma 95 říkali, že hrát mají neherci a točit se má kamerou z ruky, nemysleli tím zároveň, že celá dosud natočená kinematografie stojí za zlámanou grešli. Přesto se vymezovali vůči ní. Jenže Borzič se tohoto nedrží a sám svou úvahu uvádí v pochybnost, když na závěr alibisticky mluví ještě také o správné ironii, která u jistých opravdových autorů vychází z hloubi.

Vůči čemu se tedy prve vymezoval? Plamenný projev byl postaven jakoby na filosofické nutnosti, vycházející z ironie samé, ale teď nám je řečeno, že se Borzič vymezuje pouze vůči těm, kdo neumějí s ironií dobře pracovat, tedy vůči špatné literatuře. Má-li být nějaké vymezení tvůrčího směru nosné, musí být vůči tomu nejlepšímu z literatury. To by se jinak mohl  Borzič vymezit také proti Danielle Steel a to by se mu to potom planulo: „Bytostně cítím únavu ze sentimentu. Je mi na zvracení z hravého odstupu, zoufale mne nudí cynismus mužů, odkopávajících milenky a k smrti nesnáším americký humor. Hnusí se mi nevíra v jazyk, který nezvládá vypovědět city hrdinek, je mi odporný malověrný strach z idejí a zlehčování ideálů.“ (parafrázovaný citát z článku) Pokud Borzičovi jde o vymezení se vůči ironii, musím se chytit těch nejopravdovějších, hlubokých ironiků. Jenomže jejich ironií nejde tak lehce zamést a Borzič to ani nemá v úmyslu. Naopak. To je právě ta trapná pointa – Borzič to nemyslí vážně.

Přesto mám Borziče rád i s jeho plamenností. Ne pro čistotu jeho úvah, ale pro náboj, který přináší a pro jeho záměr. Jeho pojetí angažovanosti, minimálně to současné, není naivním požadavkem diktovat poezii potřebný obsah. Pouze žhavě vyzývá v rámci poezie k vydání se jistým směrem, který nijak nebrání v existenci směrům jiným. Je zcela v pořádku psát například o sociální tematice a je to i třeba, dokonce tu je skrytý potenciál, příležitost dělat to dobře, nově. Borzič přitom neklade důraz pouze na tento obsah, ale silně také na poetiku jako takovou, což je to podstatné.

Nakonec bych chtěl také říci, že s Borzičem souzním i v jádru jeho úvahy, jakkoli se mi svou manipulativní stavbou formálně nelíbí. Vážnost i já považuji za potřebný, aktuální a mimořádně vzrušující tvůrčí princip. Nikoli ovšem proto, že kdekdo píše povrchně, ale naopak pro to nejlepší, co již bylo již póze nevážnosti sepsáno. A hlavně pro vážnost samu. Ironie je přitom základní metodou nejen nevážnosti, ale také vážnosti a patosu. O jiné ironii není třeba mluvit, leda bychom chtěli dělat konkrétní recenze nepovedených knih.