Lhář ulhaný vlastní lží

Jan Kubíček v posledním čísle časopisu Tvar (8/12) přikládá další vysoce hořlavé polénko na již notně počůraný ohníček angažovanosti. Kubíček se rozhodl přispět nejen dalším názorem na věc, ale také návrhem angažované poetiky, kterou hned ilustroval jak na literatuře dřívější, tak i na své blížící se sbírce Kapitalistické básně, která mu vyjde na jaře v nakladatelství Petr Štengl. Kubíček navrhuje, aby byla krom slavné Rasistické poezie Jana Těsnohlídka sepsána také fašistická poezie, komunistická poezie, kapitalistická poezie, feministická poezie, eko-teroristická poezie, sociálně nepřizpůsobivá poezie, politicky nekorektní poezie, pravičácká poezie, levičácká poezie atd atd. A hned přikládá svou vlastní ukázku, kterou by snad bylo možné dle výše zmíněného schématu nazvat poezií studentského parazitismu.

Tyto básně se mají spoléhat na subverzivní sílu trapnosti, zjevující nezakrytou pravdu. Těží z toho, že nekriticky přijatý slovník jakékoli ideologie působí trapně a absurdně. Za příklad Kubíčkovi slouží krom trapné poezie Egona Bondyho a Iva Vodseďálka také Haškův Švejk: „Švejk slepě plní veškeré příkazy a tím vyvolává totální zmatek.“

Problém, se kterým se bude potýkat Kubíček ve své nové sbírce, ale potažmo také každý jiný novodobý „podvratný trapák“, je jak oddělit téměř automatickou popularitu takovýchto textů od jejich poetické kvality. Jinak řečeno, Kubíček se zveřejněním návodu na sestavení své sbírky vystavil nebezpečí, že někdo tyto básně sestaví místo něj, dříve, než jeho sbírka vyjde. Napodobit míru kreativity, kterou do samotných textů Kubíček vnáší, není totiž žádný nadlidský úkol, kterého by se mohl zhostit jedině Kubíček sám. Naproti tomu texty Bondyho nebo Haška takovéto jsou – ačkoli rovněž využívají subverzivnost trapnosti, nespoléhají na ni jako na nosič sebe sama, ale přikládají notnou dávku vlastního vtipu, vlastní potrhlosti, vlastní poetiky. Docela jasně to je vidět na příkladu dvou, prý komplementárních „dotazníků“, z nichž první je od Egona Bondyho a druhý od Kubíčka a spol.:

Bondy
Milujeme generalisima Stalina
1) protože nosí vousy
2) protože není trockista
3) protože i on nás miluje
4) protože milujeme všechny Rusy

Kubíček a spol.
Slovem „nepřizpůsobiví“ označujeme:
a) Romy, kteří nepracují, protože nechtějí
b) Romy, kteří nepracují, protože to neumějí
c) Romy, kteří nepracují, protože jim nikdo nedá práci
d) Romy

Bondyho hravost zde byla nahrazena prvoplánovostí, což sice neničí apelativně trapný smysl dotazníku, přecijen to ale v podstatě zcela ruší poetiku textu. Poezie jako mechanické naplnění dostatečně produmaného plánu není poezií, ale subverzí poezie přesně v tom duchu, v jakém Kubíček chce subverzovat ideologie: je zde důsledně užit jazyk Kubíčkovy ideologie a výsledkem je pocit absurdity takovéhoto způsobu psaní. Abych Kubíčka neosočoval přes text, za kterým nestojí jako výhradní autor (nicméně sám tento text použil jako příklad), odcituji začátek jeho básně o studentech, kteří si uvědomují svůj parazitismus:

Jsem parazitem této společnosti
Rozhodl jsem se totiž studovat

Je to jen moje rozhodnutí
investovat svůj kapitál
do svého příštího života
v nemž budu i já ekonomicky provokativně zvyšovat
HDP státu, který je ke mně nyní tak milosrdný

Půsbnost tu jistě je, absurdita a trapnost také, jistě i podvratný potenciál – dnes je po podobných slovech hlad. Je to ale hlad spíše po publicistice, než po poezii, který je tímto textem ukájen. Krom jisté rétorické kvality textu máme co do činění s docela prozaickým sarkasmem. Nekoná se žádné narušení prvoplánové linie, žádná pestrost, která by nám dávala naději na přenesení se přes tento sarkasmus, aby ji bylo možné zklamat. Není tu zklamávání očekávání, základní princip literatury, ale jen očekávání a dočkávání se. Začít dotazník možností, že milujeme Stalina proto, že nosí vousy, je něco docela jiného, než začít například veršem „protože pečuje o náš národ“. Vousy vůbec přímo netematizují cokoli palčivě, trapně pravdivého, ta palčivá trapnost z nich jen čiší – a to podstatně silněji, než z prvoplánového sarkasmu.

Pokud se jedná o popis principu, na kterém by angažující poezie měla fungovat, dal tedy Kubíček dobré příklady z historie, ale špatné ze současnosti. Navíc se v druhé polovině svého textu tak trochu utrhl ze řetězu a rozvinul teorii hry jako principu, který by měl kormidlovat novodobou poezii. Ilustrovat to lze za slavné Těsnohlídkově Rasistické poezii, která si prý může dovolit mluvit jazykově i obsahově rasisticky právě proto, že se jedná o hru (podobně jako Švejk hraje poslušnost), která prý je z principu mimo morálku, je amorální. To je ale nesmysl! Pokud je možné Těsnohlídkovu báseň nějak obhájit, pak jedině zaujetím morálního postoje: věřím, že to byl sarkasmus a ve skutečnosti autor myslel pravý opak. A právě díky morálnímu stanovisku je tu jisté váhání, jisté napětí. Navíc nelze říci, že hra je z principu amorální. Hra je především hrou v rámci přesných pravidel a jako taková je i přípravou na morální soud, pokud sama přímo morální soud neobsahuje. Opět to ale nic neříká o poetice takovýchto textů, ta se měří docela jinak. Kubíček nám nepředkládá návrh poetiky, ale jen vlastní zjištění, že sarkasmus byl, je a bude funkční.