Časopis vznikl na jaře roku 2009. Snaží se monitorovat
nejlepší autory publikující na internetových literárních
serverech jako je pismak.cz nebo totem.cz

Pošlete nám své texty na tento mail

ČASOPISY KE STAŽENÍ: Kafe 5 Kafe 4 Kafe 3 Kafe 2 Kafe 1

úterý 17. dubna 2012

Lhář ulhaný vlastní lží


Jan Kubíček v posledním čísle časopisu Tvar (8/12) přikládá další vysoce hořlavé polénko na již notně počůraný ohníček angažovanosti. Kubíček se rozhodl přispět nejen dalším názorem na věc, ale také návrhem angažované poetiky, kterou hned ilustroval jak na literatuře dřívější, tak i na své blížící se sbírce Kapitalistické básně, která mu vyjde na jaře v nakladatelství Petr Štengl. Kubíček navrhuje, aby byla krom slavné Rasistické poezie Jana Těsnohlídka sepsána také fašistická poezie, komunistická poezie, kapitalistická poezie, feministická poezie, eko-teroristická poezie, sociálně nepřizpůsobivá poezie, politicky nekorektní poezie, pravičácká poezie, levičácká poezie atd atd. A hned přikládá svou vlastní ukázku, kterou by snad bylo možné dle výše zmíněného schématu nazvat poezií studentského parazitismu.

Tyto básně se mají spoléhat na subverzivní sílu trapnosti, zjevující nezakrytou pravdu. Těží z toho, že nekriticky přijatý slovník jakékoli ideologie působí trapně a absurdně. Za příklad Kubíčkovi slouží krom trapné poezie Egona Bondyho a Iva Vodseďálka také Haškův Švejk: „Švejk slepě plní veškeré příkazy a tím vyvolává totální zmatek.“

Problém, se kterým se bude potýkat Kubíček ve své nové sbírce, ale potažmo také každý jiný novodobý „podvratný trapák“, je jak oddělit téměř automatickou popularitu takovýchto textů od jejich poetické kvality. Jinak řečeno, Kubíček se zveřejněním návodu na sestavení své sbírky vystavil nebezpečí, že někdo tyto básně sestaví místo něj, dříve, než jeho sbírka vyjde. Napodobit míru kreativity, kterou do samotných textů Kubíček vnáší, není totiž žádný nadlidský úkol, kterého by se mohl zhostit jedině Kubíček sám. Naproti tomu texty Bondyho nebo Haška takovéto jsou – ačkoli rovněž využívají subverzivnost trapnosti, nespoléhají na ni jako na nosič sebe sama, ale přikládají notnou dávku vlastního vtipu, vlastní potrhlosti, vlastní poetiky. Docela jasně to je vidět na příkladu dvou, prý komplementárních „dotazníků“, z nichž první je od Egona Bondyho a druhý od Kubíčka a spol.:

Bondy
Milujeme generalisima Stalina
1) protože nosí vousy
2) protože není trockista
3) protože i on nás miluje
4) protože milujeme všechny Rusy

Kubíček a spol.
Slovem „nepřizpůsobiví“ označujeme:
a) Romy, kteří nepracují, protože nechtějí
b) Romy, kteří nepracují, protože to neumějí
c) Romy, kteří nepracují, protože jim nikdo nedá práci
d) Romy

Bondyho hravost zde byla nahrazena prvoplánovostí, což sice neničí apelativně trapný smysl dotazníku, přecijen to ale v podstatě zcela ruší poetiku textu. Poezie jako mechanické naplnění dostatečně produmaného plánu není poezií, ale subverzí poezie přesně v tom duchu, v jakém Kubíček chce subverzovat ideologie: je zde důsledně užit jazyk Kubíčkovy ideologie a výsledkem je pocit absurdity takovéhoto způsobu psaní. Abych Kubíčka neosočoval přes text, za kterým nestojí jako výhradní autor (nicméně sám tento text použil jako příklad), odcituji začátek jeho básně o studentech, kteří si uvědomují svůj parazitismus:

Jsem parazitem této společnosti
Rozhodl jsem se totiž studovat

Je to jen moje rozhodnutí
investovat svůj kapitál
do svého příštího života
v nemž budu i já ekonomicky provokativně zvyšovat
HDP státu, který je ke mně nyní tak milosrdný

Půsbnost tu jistě je, absurdita a trapnost také, jistě i podvratný potenciál – dnes je po podobných slovech hlad. Je to ale hlad spíše po publicistice, než po poezii, který je tímto textem ukájen. Krom jisté rétorické kvality textu máme co do činění s docela prozaickým sarkasmem. Nekoná se žádné narušení prvoplánové linie, žádná pestrost, která by nám dávala naději na přenesení se přes tento sarkasmus, aby ji bylo možné zklamat. Není tu zklamávání očekávání, základní princip literatury, ale jen očekávání a dočkávání se. Začít dotazník možností, že milujeme Stalina proto, že nosí vousy, je něco docela jiného, než začít například veršem „protože pečuje o náš národ“. Vousy vůbec přímo netematizují cokoli palčivě, trapně pravdivého, ta palčivá trapnost z nich jen čiší – a to podstatně silněji, než z prvoplánového sarkasmu.

Pokud se jedná o popis principu, na kterém by angažující poezie měla fungovat, dal tedy Kubíček dobré příklady z historie, ale špatné ze současnosti. Navíc se v druhé polovině svého textu tak trochu utrhl ze řetězu a rozvinul teorii hry jako principu, který by měl kormidlovat novodobou poezii. Ilustrovat to lze za slavné Těsnohlídkově Rasistické poezii, která si prý může dovolit mluvit jazykově i obsahově rasisticky právě proto, že se jedná o hru (podobně jako Švejk hraje poslušnost), která prý je z principu mimo morálku, je amorální. To je ale nesmysl! Pokud je možné Těsnohlídkovu báseň nějak obhájit, pak jedině zaujetím morálního postoje: věřím, že to byl sarkasmus a ve skutečnosti autor myslel pravý opak. A právě díky morálnímu stanovisku je tu jisté váhání, jisté napětí. Navíc nelze říci, že hra je z principu amorální. Hra je především hrou v rámci přesných pravidel a jako taková je i přípravou na morální soud, pokud sama přímo morální soud neobsahuje. Opět to ale nic neříká o poetice takovýchto textů, ta se měří docela jinak. Kubíček nám nepředkládá návrh poetiky, ale jen vlastní zjištění, že sarkasmus byl, je a bude funkční.

2 komentáře:

  1. K tématu prvoplánovosti a nezbytné přítomnosti morálního atributu v plánu hry, na které jsi výstižným srovnáním s Bondym a Těsnohlídkem poukázal, bych chtěl dodat ještě obecnější analýzu jednoho výroku.

    Cituji Jan Kubíčka: „Cítíme zde samozřejmě jisté morální zábrany. Ty však můžeme bez obav odhodit, přisoudíme-li těmto aktivitám herní status. Hra osvobozuje od morálky, hra je amorální. […] Morálka a hra jsou vzájemně disparátní. Vysloví-li postava dramatu větu „Židi do plynu“, není to důvod odsoudit autora jako antisemitu. Hra má svoje hřiště, kam morálka nezasahuje. Ve hře neexistuje morálka, ve hře existují pouze pravidla hry.“ -

    Řekl bych, že i nacisté připravili pro Židy velmi zajímavou hru „Arbeit Macht Frei“, akorát že ti pro její „pravidla“ neměli příliš pochopení a poněkud houfně z ní rezignovali, až nakonec vyšuměli.

    Jaký jiný než morální význam může mít replika „Židi do plynu!“, aby vůbec neztratila svůj smysl? Vždyť právě na tom, že je v jádru replikou morální, je postaven její výrokový obsah, „herní status“. (A proto je možné ji bez obav z antisemitismu použít tam, kde „ve hře“ jsou morální atributy) - Přijde-li nám ovšem obsažná i mimo sféru morálky, musíme se ptát, co jí ten další („nový“) obsah dává, jaktože se automaticky nevyprazdňuje, jaktože neznamená to samé jako říct: „Smetí do vysavače!“ (nebo chceme tvrdit, že znamená? - možná jako nechtěně ironická metafora - jenže takovéhle metafory by PRÁVĚ ve „fašistické poezii“ neuspěly, obávám se, stejně jako nyní u podobně myslících „typů“ neuspějí obrazově a symbolicky náročná díla literární.) -

    A vidíme, že navzdory doprovodným proklamacím autora článku, je obsažná PRÁVĚ PROTO, že s ní operujeme za hranicemi hry, PRÁVĚ PROTO, že u ní tiše předpokládáme (a falešným diskursivním gestem zastíráme) přítomnost v empirii, doslovnost, která není než Hrou doopravdy (jinými slovy, výrokovou prvoplánovostí bez estetické funkce), tedy tou, která saje ze skutečných plynových komor. -

    Odejmeme-li slovu jeho znakovost (a znakovostí zde byla morální distance, která odlišuje výrok „Židé do plynu!“pronesený na jevišti od stejného výroku proneseného esesákem na seřadišti – proto nebyl chápán jako výrok životní, nýbrž jako výrok symbolický, jehož ničivá ilokuční funkce byla redukována funkcí znakovou, funkcí hry), musí slovo buď vůbec zmizet (a potom nic neznamená), nebo se ztotožnit s nejazykovou empirií. Buď ten výrok bez morálky nic neznamená, a taková literatura potom neexistuje, nebo znamená to, že mezi hrou životní a hrou výroku v uměleckém díle není rozdíl. - Potom se ovšem musí někdo sebrat a odejít do plynu, aby se „hra“ nezasekla na mrtvém bodě. -

    Takže i proto, z jiné strany, přišel P. Janoušek (v článku, na nějž odkazuješ v postranním menu - Tvar 6/2012) na to, že budeme-li hrát podle pravidel těch druhých, musíme dříve nebo později položit krále. Dodávám, že nejpozději tedy ve chvíli, kdy se „nevinná“ hra diskurzivní přelije ve hru životní. - I když, znovu si můžeme vybrat: buď toto, anebo možnost, že ta hra je bezobsažná. - Nemyslím si, na rozdíl od L. Kasala (Tvar č. 7/2012), že by nějaká z těchto možností ve svém důsledku literatuře prospěla a že by literatura musela v každém případě vyhrát. Snad ta „fašistická“, „komunistická“, rasistická“, „nezvrácená“, „rasově a ideologicky čistá“ ano.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak už to vyšlo. Kubíček (pokud se nepletu) vydal pod pseudonymem Klement Václav Lakatoš v nakladatelství Petr Štengl (kde jinde) sbírku básní Kapitalistické básně. Již z anotace je přitom možné tušit, jak "mrazivá" bude jeho ironie. Nebo možná spíše zmrzlá?

    http://www.czechlit.cz/nove-knihy/kapitalisticke-basne/

    OdpovědětVymazat