Jakub Češka ve svém článku (Ob)žaloba literatury, publikovaném v časopisu A2, mluví o čtení jako o lásce vykoupené nevolnictvím. Přijímáme-li četbu, přijímáme zároveň totalizovaný svět čteného díla, stáváme se nevolníky, kteří chtějí-li číst, musí se bezpodmínečně podrobit iluzi, kterou čtou. To jistě platí, pokud se zaměřujeme čistě na čtení, přecijen mi ale celá tato konstrukce připadá trochu příliš dramatická a ve své podstatě matoucí.
Nemohu se zbavit docela banálního srovnání četby s živým dialogem dvou lidí, ale také srovnání s obyčejným vnímáním světa okolo. Cožpak neprobíhá dialog tak, že přijímám promluvu druhého nejprve co možná nejotevřeněji, bez kritických výtek, abych zpětně provedl vlastní kritickou reflexi? Naslouchání a empatii se v dialogu (čtení) nepodvoluji proto, že mne druhý znásilnil, ale protože nedovedu věštit, co druhý chce doříci, že pokorně uznávám jeho právo na to, aby svou myšlenku uvedl se vší stylizací a obsahem, kterými ji chce vybavit. Samozřejmě předpokládám, že po dočtení knihy (kapitoly, řádku...) mohu odstoupit a vymezit se vůči tomu, co jsem trpělivě vyslechl. Bavit se na tomto místě pouze o aktu čtení bez následné kritické reflexe je jako bavit se pouze o tom, co v dialogu říkal jeden, ale nezahrnout již, co říkal druhý. Ještě zvráceněji by pak bylo možné knižně vydat část rozhovoru od jednoho a druhého diskutéra jako dvě rozdílné knihy a bavit se o tom, co knihy spojuje, kterou číst první, kterou číst vůbec a nakonec konstatovat, že oběma publikacím „o sobě“ schází podstatná část smyslu. A šlo by ještě lakonicky dodat, že kdyby snad bývali byli oba autoři jedním člověkem a obě knihy vydali jako jediné dílo, dalo by se o jakés takés literární kvalitě uvažovat.
Nechci říct, že Jakub Češka snad neví o čem mluví. Jen mi připadá, že dopady úvah o literatuře promítá poněkud dále, než by měl. Pokud tvrdí, že čtení nás zbavuje svobody a chce z toho vyvozovat až filosofické důsledky, nemůže si dovolit zůstat pouze u čtení a vynechat něco tak banálního, jako následné přemýšlení o přečteném. Každé umění zcela ztratí tvář, pokud budeme uvažovat pouze bytí v něm a dodatečnou reflexi odstavíme. Reflexe umění není jen nějakou schopností, kterou je třeba na počátku nabýt, abychom byli schopni nadále literaturu už jen 'přímo' číst. Kritická reflexe je nedílnou součástí čtení, ačkoli v tu chvíli už flašinet dohrál. Flašinet nás ale přeci neovládá...
Čtu plně odevzdán hře vyprávění ne proto, že nejsem schopen dohledat a tedy odhalit bytostné předpoklady vyprávění, ale protože respektuji pravidla, na která jsem kývnul a tím za ně přijal zodpovědnost. Zodpovědnost vždy přijímám za něco, co není zcela jisté a stvrzuji jí, že tuto nejistotu vědomě beru na sebe. Když se Češka odvolává na nemožnost uvědomit si předpoklady čtení, není to pouze akt filosofického vědění nevědění, ale zároveň akt odmítnutí přijetí odpovědnosti za četbu. Toto přijetí přitom není otázkou filosofické možnosti či nemožnosti, ale pouze otázkou dospělé volby.
Příspěvky
Zrovna včera nebo předevčírem jsem četl rozhovor s Bělohradským a on tam rozlišuje mezi identifikací a porozuměním. Zatímco identifikace je nástrojem poroby (demonstruje to na tklivých novinových příbězích i hrdinných italských vojácích - vojáci jsme my), pak porozumění je osvobozením (chápu příběh a konání postav, choval/nechoval bych se na jejich míst stejně). Říká, že ten druhý postup je vyhrazen pro tzv. vysoké umění. U tebe mám pocit podobného vnímání.
OdpovědětVymazatIronické je, čímž se dostávám k Čéškovi, že to místo, na kterém bychom se (ne)chovali stejně, je veskrze fiktivní a nereálné a už to, že ho přijímáme, znamená, že jsme zapleteni do osidel hry, za níž stojí někdo úplně jiný. Hovor, který zmiňuješ jako paralelu, má přeci také svá pevná a poměrně striktně stanovená pravidla: začneš-li u hospodského rozhovoru používat intelektuálské argumenty, brzy začnou vzduchem lítat půllitry. Chceš-li se držet v rámci hovoru, musíš na ta pravidla, jak říkáš "kývnout" a přijmout zodpovědnost za to, že půllitry lítat nebudou.
U knihy je to ještě markantnější. Zatímco hovor jsi při zručné manipulaci (násilí) schopný odsunout, kam se ti líbí, kniha je naproti tomu bludný balvan: je v každém prostředí cizí, vždycky jen sama za sebe, nezávisle na tvé vůli, ideálně přetrvá věky. Přijmout zodpovědnost můžeš jen za něco, co se děje, co jsi ty sám nějak zapříčinil, kniha se však stala kdesi hluboko v minulosti a je jakoby vyňata z tvého konání. Na téma knihy nemáš vliv, na formu taky ne, na nic. Jestli, jak říkáš, je přijmutí odpovědnosti za něco, co je nejisté (a tedy má i nejistý výsledek), proč pak mají lidé z určité knihy v podstatě podobné pocity? Tohle je podle mě nejspornější místo tvého textu. Jistě můžeš se začít v knize vrtat prostředky jako byla aktuální společenská situace, dominující formální postupy, pozice autora, ale to už není čtení v tom prvotním smyslu okouzlení, to je dekonstrukce - jako by jediná obrana proti násilí knihy. A paradoxně i všechny kritické články docházejí v podstatě k tomu stejnému.
Upřímně nevím, z jakého důvodu lidé dobrovolně přijímají porobu hovoru nebo knihy, možná proto, že nikdo z nás nedokáže věčně mlčet, je v tom kus touhy ovládat a taky tušení, že civilizace bez tzv. civilizačního násilí není možná a rozpadá se.
Winter
Díky za komentář. S tou knihou je to ale přeci stejné jako s jednou větou. Pouze je ta věta delší a tedy je kladen větší nárok na to, abys dokázal násilí knihy smysluplně odolat, tedy abys neztratil přehled a podržel si schopnost kritického náhledu. Odpověď většiny lidí na pozdrav taky bude podobná a kritiky tohoto pozdravu se nebudou příliš různit. Složitější je to už s jedním veršem. A s románem je to zase jen o něco složitější. A román sám nám notně pomáhá svou vnitřní stavbou v tom, abychom si právě onen dodtečný nadhled mohli udržet. Kdyby nás chtěl zachvátit do sebe a následnou kritickou reflexi potlačit, měl by daleko jinou formu, byl by v podstatě nečitelný – čímž by paradoxně ztrácel i přímý účinek. Tuto čitelnost lze považovat za manipulaci (jak říkáš ty i Češka), ale manipulaci je vždy možné se účinně bránit. Manipulace vytváří zdání, že nemanipuluje, aby mohla manipulovat a tato snaha ji usvědčuje z toho, že je tu reálná možnost nenechat se manipulovat – jinak by nebylo třeba se snažit.
VymazatU literatury by se dalo přímo říci, že pokud nepřijmu odpovědnost za čtení, přijímám manipulaci a jsem manipulován. Pokud zodpovědnost přijímám, rozhodl jsem se postavit nad tuto manipulaci a být vůči ní imunní. Připouštím hýbání mnou, nikoli manipulaci. Tu totiž kontaminuji svým předpokládaným dodatečným pohledem a tím měním její podstatu. První čtení je čtení strojové, druhé je čtení živé a svobodné. Vymezení svobody přece taky nespočívá v absenci překážek, v naprosté neomezenosti volby, ale v možnosti odpovědné, autentické volby (tohle mám z Arendtové).
Kdysi přišla za Rothkoem jedna žena a když se odívala na jeho obrazy sestávající z rozmlžených geometrických útvarů v pastelových barvách, rozplakala se. Proč?
VymazatWinter
Asi, že byla labilnější povahy. Chceš asi říct, že ta žena neměla čas kriticky se k dílu vztáhnout. Na to cynicky odpovídám, že opravdu na to neměla čas, tedy že dílo ještě nedočetla a už plakala. Nepopírám přímé působení čtení, jen říkám, že nejsme jeho nevolníky, protože víme o tom, že bude následovat naše kritická reflexe a plné odevzdání se dílu je učiněno jako zodpovědný (nebo nezodpovědný) svobodný čin, který je až kritickou reflexí úplný. Dokonce i pokud zůstaneme při samotném čtení, tak je toto vyvolněno z nevolnictví aktuálního prožívání vědomím, že kritický pohled bude následovat. Tak nechávám diskutujícího mluvit, aniž bych se cítil vězněn, s vědomím, že budu moci reagovat. A pokud je mi to znemožněno, přecijen si ponechám možnost ragovat potichu v sobě. Tak se přeci projevuje svoboda, nikoli nějakým bezbřehým relativizmem vnímaného - což by snad mohl být protiklad statického psaného díla. V praxi by to znamenalo, že nikdy nebudu dost svobodný, pokud nebudu moci vnímat všechny myslitelné vjemy v jeden okamžik najednou. To je přeci absurdní. Svoboda je vždy rozložena do času.
Vymazatpeter sloterdijk v jednom eseji připomíná definici litertury podanou jeanem paulem: literatura jako objemnější dopisy přátelům. má se tím na mysli zpsůob, jak literatura, kniha na sebe nabaluje interpretace, odpovědi, polemiky, kritiky nebo třeba prostě jen takový pokec v hospodě. prostě kniha jako prostředek k dalším úvahám, dialogu. bral bych tedy knihu pragmaticky jako nosič (jak se dnes nepěkně říká) informací, fikcí a emocí. vždyť jak s knihou pracujeme: nejdříve ji zbavíme přebalu, který jenom překáží, pak v ní podtrháváme, vlastně ji celou počmáráme, nosíme ji v aktovce takl dlouho až se celá pomačká a nakonec ji ještě polijeme kávou, takže nám pak nějakou dobu pěkně voní a z každé stránky se po zaschnutí stane originální reliefní list, jen ho nabarvit. možná autor (ten článek ten článek v A2 nečetl) vychází ze starého posvátného vztahu ke knize, známého třeba z židovské kultury. tedy kniha v níž je tajemství a zároveň moc. můj vztah ke knize je ale spíše pragmatický, a proto nemám pocit, že by mě zotročovala, v tom jsme zajedno. f. němec
OdpovědětVymazatDíky za reakci, my se tu bavíme dost konkrétně ve vztahu k tomu článku, vy jste nabídl obecnější pohled na knihu. Kniha jako prostředek, to by bylo jistě na samostatné téma. Omlouvám se, že jsem do těla článku nedal přímý odkaz, protože ten článek je k dispozici i na webových stránkách A2. http://www.advojka.cz/archiv/2012/6/obzaloba-literatury
Vymazatdíky. f.n.
OdpovědětVymazatpokud autor češka používá pojem obžaloba, neměl by se u něj zastavovat. možná by měl vyjevit, jaká je jeho role: je prokurátor a urválkovsky hřímá k obžalovanému? je poškozený a žádá staisfakci? podílel se na zločinu a je snad sám obžalovaný? anebo se stíhání vyhnul? anebo se snad vidí v roli soudce? jen ať neříká, že je veřejnost. minimálně od procesu bárta - škárka víme, že žádná veřejnost u soudu není, že to jsou jen agenti jedné ze stran.
OdpovědětVymazata co dál? žádá trest? a jaký?
já vážně nemám rád prokurátory, dnes se jim říká státní zástupci, jsem na ně alergický. jsou obvykle agresivní a hloupí jak neukojené lovecké feny. proto jsem i trochu rozpačitý před tím článkem. proč sakra obžaloba?
f.n.
Jedná se o jev podobný úvahám, že není matematicky dokázáno, že 1+1=2. .. ale dobře se o tom píše.
OdpovědětVymazatMluvit o čtení jako o lásce vykoupené nevolnictvím? Proč ne. Do takového nevolnictví vstupuji dobrovolně, jako svobodný člověk. Jako takový to činím s určitým úmyslem, nebo z určitého důvodu a také mám na výběr. Proto porobu knihy přijímám. Například je mi to příjemné, je to pro mne poučné, nebo miluji napětí.
OdpovědětVymazatNestát se nevolníkem četby lze jediným možným způsobem. Číst pouze vlastní texty.
Něco jiného je číst pod nátlakem, bez lásky, kdy nemám na výběr. Dejme tomu ve škole. Takové konstrukce jsou ale (jak napsal Tomáš) příliš dramatické a v podstatě matoucí.
L.F.N.
Ten druhý to je živá kniha
OdpovědětVymazatJak utéci z vězení, o tom je život v civilizaci, civilizace je ve svém principu vězením, pro tělo i pro naši duši, je třeba pochopit co je to vězení? Vězení je odejmutí inteligence, a stává se z nás živý systém bez inteligence, který jenom dělá to, co od něj vězení požaduje. Logicky je zde přímá úměrnost v tom, že čím více jsme uvěznění, tím méně je v nás i inteligence, a tím více se zajímáme jenom o to, co od nás vězení požaduje. Tím že je nám násilně odejmutá inteligence, přichází deprese, a tím i konzumace drog, abychom mohli před depresí uniknout, závislost na konzumaci drog, vytvoří vězení pro naší inteligenci, a tím se ocitáme v začarovaném kruhu, ze kterého nelze již uniknout.
Vše započalo závislostí na používání ohně, oheň to bylo naše první vězení, které nám začalo odebírat naši inteligenci, a vytvářelo závislost na drogách. Svět ve kterém vše existuje, je postaven na tom, že jsme tím co je nám dlouho blízké, a tak nejvíce myslíme na to, co je nám blízké a tím i žijeme, přiblížení k ohni znamenalo to, že se nám oheň stal blízkým, a mnoho jsme na oheň i mysleli, a stali se na ohni závislými. Sejde z očí sejde z mysli, o tom je náš život, že myslíme nejvíce na to, co často spatřujeme. Když vstoupím do knihovny myslím na knihy, a tak vezmu do ruky knihu a otevřu jí, abych se podíval na to, co je tam napsáno a jaké tam jsou obrázky, čím více knihy čtu, tím větší mám i nároky na kvalitu toho co čtu, to je logické. Ten kdo píše dobré knihy četl mnoho knih, protože něco může vzniknout jenom z něčeho, čím více se k něčemu přiblížíme, tím lépe tomu rozumíme, a tím lépe potom můžeme i dělat to, co je nám blízké. Nejlepší knihy které existují jsou napsané tak že jim rozumí obyčejní lidé jde většinou o knihy plné lásky k těm co čtou tyto knihy, spisovatel musí milovat svoje čtenáře, jenom tak může napsat nejlepší knihu. Pokud spisovatel nedokáže milovat svoje čtenáře, neměl by psát knihy, a měl by svůj drahocenný čas, věnovat něčemu jinému, co mu přinese nějaký užitek.